„Aby čert vzal všechny nože i s tím ničemou, co je vynašel.

Aby tak vzal i flinty a pistole i ten nejmenší zavíráček.

Aby vzal všechno, čím se dá sekat do mužského těla.“

Španělský dramatik Lorca nám ve své hře Krvavá svatba přináší silný příběh z vesnického prostředí. Z venkova, kde se všichni znají a rodové jméno na sebe váže lokální paměť i dávné křivdy. Kde je potřeba dát společenskému životu řád prostřednictvím sňatků, které všichni ctí a které se mnohdy odvíjí od toho, čí rodová jména a hospodářství je vhodné spojit. Ale co když v prostředí svázaném přísnými tradicemi začne probublávat vášnivá spontánní láska, která je však vzhledem k rodinnému původu milenců zapovězená a nemožná? Je více sňatek z rozumu a cti, který si všichni přejí a přinese klid, nebo horoucí tlukot zamilovaného srdce a nezkrotných citů?

Autor napsal krásné lyrické drama plné symboliky, napjatých vztahů, temperamentu a vášní, v němž slova pádí jako potem zpěněný kůň letící na kopytech touhy. A nožík určený ke sklízení hroznů na vinici v něm může přetnout žíly a život urostlého mužského. Po krveprolití zůstávají truchlící matky v černém a sžíravá rodová nenávist.

Krvavá svatba byla s velkým úspěchem nastudována na jevišti Divadla Jiřího Myrona v roce 2002. Nyní, téměř po čtvrt století, se vrací v novém hávu a v současném pojetí režiséra Martina Františáka.